2084 - II.serie 2.pokračování - VLAST

někdy počátkem 21 století: Andreas se snažil mířit na srdce, protože nemá rád lidské utrpení. Na povel mačká spoušť a s úlevou vydechuje, salva byla úspěšná a všichni odsouzení se v ozvěně střelby tiše sesuli k zemi. Při každé popravě cítí napětí, protože jej nářek raněných, které je nutno dorazit děsí.

Naštěstí mrtvoly odsouzených odklízejí kriminální trestanci. Je to nepříjemná práce, ale jak se zdá nebylo jiné východisko. S Tobiasem vstoupili nadšeně do Národní gardy a teď plní svůj úkol. Andreas se aktivně účastní národní revoluce od počátku a věří v její celonárodní vítězství.

Ernst je schopný vůdce, vlny celonárodních demonstrací vytvořily obrovský tlak na zkostnatělé a zcela neschopné politické a mocenské struktury. Situaci se pokusili uklidnit někteří představitelé konzervativní KDS. Když však jeden z řečníků začal strašit odmítavými stanovisky Evropské Unie, byl vypískán. Masovým veřejným pálením vlajek EU dali lidé jasně najevo svůj názor na spolek socialistických byrokratů.

Andreasovi se na demonstraci podařilo dostat až do blízkosti Ernsta, skoro křičel: „Můj kamarád je ve vězení za pravdu!“

„Potřebujeme udělat pořádek. Tady Gustav má na starosti gardu a potřebujeme do ní schopné lidi“, odpověděl Ernst.

„Jasně chci něco dělat!“, křičel Andreas.

Vše mělo rychlý spád, přísaha, zbraně a šlo se do terénu. Situace se měnila velice rychle, ale Andreas měl pocit, že musí vývoj ještě více zrychlovat. Vyhýbali se střetu s oficiálními ozbrojenými složkami. Policisté prakticky nikde nebyli, ale to nemělo prakticky na nic vliv.

Přistěhovalecké gangy vývoj situace zaskočil a vyděsil, barevní přistěhovalci prakticky na ulici nevycházeli. Problémy však dělali lidé z AFA. Už před revolucí tito levicoví aktivisté ve skupinách napadali ze zálohy jednotlice z NSF. Nyní však byli aktivnější a počet jejich útoků rostl.

Slovy, „Zabili Erika!“ zahájil Gustav druhý den poradu gardy. Andreas sice Erika neznal, ale s nadšením se zúčastnil akce.

Tobiasovi, kterého propustili z vězení, později vše vyprávěl:

„Když jsme zabočili do ulice, kde sídlí AFA, začali po nás střílet. Málem mě trefili. Naštěstí jsem se včas schoval. Byli na nás připravení. Dva kluci se pokusili vběhnout do ulice a skrýt se v protějším bloku. Stříleli po nich jak šílení, jeden to koupil do nohy a upadl. Vedle se roztříštila zápalná láhev a oheň se k nim rozléval. Kamarád ho začal tahat zpět. Druhá zápalná lahev se roztříštila přímo u nich a začali oba hořet. Ten pomáhající to vzdal a utekl, schoval se za roh, těsně vedle mě. Šíleně řval, začali jsme ho hasit, ale všechno chtělo hořet. Vůbec to nešlo uhasit a on šíleně řval. Trhal ze sebe oblečení i s kůží.

Bylo to hrozné, okamžitě jsem je chtěl všechny zabít, bylo mi už všechno jedno. Zabít, pomstít, to bylo jediné, co mi pořád oscilovalo v hlavě.Okamžitě jsme se chtěli vrhnout do boje. Gustav nás chtěl zadržet, ale my neposlechli.

Začali jsme řvát, Yagi, yagi, yagi, hoj, hoj, hoj!

Rozběhlo se nás hodně a nic nás nemohlo zadržet.

Kolem svištěly kulky, ale mě to bylo jedno, možná by mne nezastavil ani zásah. Střílel jsem a běžel, nevím, jestli jsem někoho zasáhl. Když jsem rozrazil dveře, naproti mně zápasil někjaký hošík se zásobníkem, který se snažil nacpat do zbraně. Obojí jsem mu vykopnul a odhodil jsem ho na zeď, nějak mě takhle z blízka přešla chuť střílet. To se však asi netýkalo všech, protože hošíkovi uletělo půl čela od nějakého výstřelu. Vůbec mi to nevadilo, naopak říkal jsem si, patří mu to hajzlovi."

Při boji o centrálu AFA zemřelo mnoho desítek lidí, přičemž mezi nimi bylo i přes dvacet gardistů. Andreas měl štěstí, že vše přežil téměř bez škrábnutí. Až po boji zjistil, že má puchýře od popálenin a na boku krvácející šrám od kulky, která ho téměř zasáhla.

Ve společnosti zavládl po pár dnech téměř pořádek. Ernst se dohodnul s armádou a Králem a převzal velení ozbrojených sil. Byla ustavena Rada národní obrany a ta vyhlásila vyjímečný stav. Ernst vydal prohlášení, ve kterém garantoval určitý řád a svobody. Některé úkoly gardy převzala armáda. V policii začala probíhat reorganizace.

Tobias vstoupil do gardy také a s Andreasem se stali členy elitní jednotky. Situace se začínala stabilizovat. Většina příslušníků AFA byla odsouzena k trestu smrti za vlastizradu a garda šla příkladem ve výkonu trestu. Přistěhovalci nekladli odpor a respektovali pokyny armády a gardistů. K žádným vzájemným střetům nedocházelo.

Lidé si postupně začínali uvědomovat, že mají svoji zemi a že patří pouze jim.