Současné koncepty výběru daní a financování důchodů vycházejí z technologické reality poloviny minulého století. Důchodový a daňový systém založený na zdanění mezd nemůže dále fungovat.
Robotizace a automatizace zcela změnily závislost mezi objemem produkce a potřebou pracovní síly. Ke zvyšování produkce už není zapotřebí další pracovní síly, naopak náhrada pracovníků automaty vede k růstu objemu i kvality produkce. Výpočet daní a důchodů z příjmů živé pracovní síly zcela logicky přestává fungovat.
Když čtu návrhy na reformy důchodového a daňového systému, které se snaží řešit problém „nedostatku dětí“, říkám si, že navrhovatelé zřejmě zcela ignorují současnou realitu. Z historických údajů je zřejmé, že průměrné „dítě“ produkuje dvakrát až třikrát větší množství výrobků a služeb, než jeho „rodič“.
Dokud byla produkce závislá na množství lidské práce, společně s růstem produktivity rostla i spotřeba obyvatel. Systém přerozděloval rostoucí příjmy a byl schopen z příjmů za práci financovat i velice komfortní sociální systémy. Rostoucí podíl automatizace a robotizace po roce 1990 však situaci začal měnit. Růstu produkce začalo být dosahováno převážně pomocí investic do technologií nahrazujících pracovní sílu. Výsledkem je, že firmy místo mezd a příslušných odvodů a daní platí úroky a splátky úvěrů.
Na grafu vidíme, že po roce 1980 dochází k rozdělení vývoje produktivity a příjmů. Například Spojené státy nyní dosahují na hodinu práce dvojnásobného produktu než v roce 1980. Pouze malá část takto generovaných příjmů ale míří k domácnostem. Propast mezi produktivitou a mediánem příjmů domácností je tak v současné době na historických maximech.
Vlastníci kapitálu mají dnes mnohem vyšší podíl na celkových příjmech v ekonomice než dříve. Jinak řečeno, podíl zisků na produkci roste mnohem rychleji než podíl mezd. Zisky končí u několika málo jednotlivců, kteří nejsou schopni spotřebovat narůstající produkci.
Prohlubující se mezeru mezi produktivitou a mediánem příjmů považuji za hlavním problémem naší doby. Systém přerozdělování založený na danění lidské práce nemůže v těchto nových podmínkách fungovat. Selhání důchodových systémů je zákonité a nelze je řešit stimulací porodnosti. Taková opatření mohou přinést pouze vyšší nezaměstnanost.
Nyní je nutná celková systémová změna. Musíme opustit koncept danění práce a určit jiné způsoby výpočtu a výběru daní a financování důchodů. Zcela logické mi připadá vybírat daně za užití trhu - daň z obratu, která může mít transparentní strukturu (obecní, krajská, státní).
Možná se najdou i jiná řešení, je nutné je hledat. Současný stav neodpovídá technologické realitě a je dlouhodobě neudržitelný – deficity důchodových rozpočtů při financování důchodů zdaněním práce musejí narůstat zcela zákonitě. Systémová změna je nevyhnutelná.
