Současnost si uvědomujeme jen díky tomu, že ji můžeme porovnávat s minulostí. Kdyby se minulost, nelišila od současnosti, nebude mít čas smysl.
Lidé pojem času vnímají naprosto samozřejmě a příliš o něm nepřemýšlejí. Objektivně je čas měřen různými typy hodin. Princip všech hodin je stejný. Časový údaj odvozují od množství změn hmotného uspořádání. Samotný čas je naprosto abstraktní. Počítáme množství vysypaných zrnek písku, počet kývnutí kyvadlem, počet otočení Země kolem vlastní osy,..
Zhruba před sto lety přemýšlel o čase i Albert Einstein. Naplno si uvědomil, že čas vždy odvozujeme od změn, které pozorujeme. Zjistil, že stejné změny se odehrávají v různých vztažných soustavách odlišně. Jediná změna probíhá ve všech systémech stejně a naprosto nezávisle. Je to šíření světla. Rychlost světla je vlastně rychlostí změn informací. Když například rozsvítíme ve stejnosměrném obvodu vypínačem žárovku, doputují elektrony od vypínače k žárovce za několik minut. Žárovka se však rozsvítí téměř okamžitě, informace o tom, že má svítit, se k ní dostane rychlostí světla. Když například uchopíme konec několikametrového napnutého lana a cukneme s ním, pohne se jeho druhý konec také téměř okamžitě. Když zanedbáme zpoždění v důsledku pružnosti lana, zjistíme, že se k tomu druhému konci dostala informace o pohybu také rychlostí světla.
Minule jsem vysvětlil, že prostor je abstraktní iluze, a že hmota je vytvořena z nehmotných informací. Uvědomění si tohoto pohledu na realitu není vůbec jednoduché. K pochopení skutečné podstaty času je však nezbytné.
Můžeme si představit současnost ve formě velké množiny informací, které mají každá, zcela jednoznačnou hodnotu. Nejbližší minulost je stejně velkou množinou informací, některé z nich však mají jinou hodnotu. Abychom mohli hovořit o čase, musí se minulost a současnost lišit minimálně o jeden bit. Když hovoříme o minulosti Země či Vesmíru, považujeme za zcela samozřejmou existenci obrovského množství minulých „současností“. Každá minulost byla dříve současností. Minulost je tím dávnější, čím více „současností“ se přeměnilo na minulosti.
Přestože je Vesmír velice složitý lze zcela logicky najít všechny minulé konfigurace. Ostatně celá kosmologie je založena na zkoumání příčin a následků. V této kapitole nechci řešit otázku determinismu, i když je také důležitá. Vyžaduje si však samostatnou kapitolu vysvětlování. Pro zjednodušení si tedy představme, že sedíme v kině a díváme se na film. Film nemá časový rozměr, je to kus plastu s nějakými informacemi. Když ty informace vložíme do správného zařízení, začne je promítat. Kamera + film vytvoří iluzi času. Jenže ta iluzornost vyplývá pouze z toho, že my pozorovatelé nejsme „promítáni“, ale žijeme ve vlastní iluzi času. Kdybychom byli na plátně, byl by pro nás čas vytvořený promítačkou absolutní.
Představu Vesmíru ve formě hologramu už mnozí „zkousli“. Obtížnější je představit si Vesmír ve formě nadčasového hologramu. Ve formě rozsáhlého informačního monolitu, pro který čas nemá smysl. Čas vzniká při vnitřní interpretaci dat, je odvozován od střídání „promítaných současností“. Celkové množsví „současností“, které se hromadí ve formě minulostí, je konečné. Stejně konečné, jako je množství snímku ve filmu. Na rozdíl od filmu, však nemůžeme „promítání“ zastavit. Informace, které vytvářejí náš Vesmír, se nemění. Mění se pouze jejich jednotlivé interpretace. Střídání jednotlivých vzájemně navazujících interpretací informací nazýváme časem. Kauzalitu (návaznost příčin a následků) jsme vypozorovali na základě studia minulosti. Zhruba tedy víme, jaká jsou pravidla „řazení snímků-současností“.
Zatím většinou zkoumáme chování pouze hmotné části Vesmíru. Čas a prostor jsou dobré pomůcky pro zjednodušené pochopení hmotné části světa. Pro popis nehmotné části jsou naprosto nevhodné. Nehmotná část Vesmíru není interpretována v čase, ale v souvislostech.
