Lidé získávají zdroje (všechny produkty) na základě prodeje práce nebo uplatňováním nároků. Nároky vyplývají z vlastnictví majetku a sociálních zákonů.
Na trhu v Evropě je převis nabídky produktů (zboží a služby) nad poptávkou. Globální ekonomika je schopna produkovat dostatek zdrojů. Prakticky neexistuje nedostatkové zboží. Současná inflace je způsobena zvyšováním daní a globálním růstem cen surovin. Ceny spotřebního zboží a služeb spíše klesají. V Evropě mzdy téměř nerostou, rostou však ceny (spotřební koš). Výsledkem je stagnující či klesající poptávka. Nyní v ČR zažíváme stagflaci (až dumpflaci), která sebou zákonitě přináší depresi ekonomiky.
V posledních desetiletích rostla spotřeba pomocí rostoucích dluhů. Kdyby však spotřeba nerostla, rostla by nezaměstnanost. Zadlužování přestalo a žádný jiný důvod k růstu ekonomiky nevznikl a zřejmě ani nevznikne. Nastává spirála úspor. Úspory sníží spotřebu. Důsledkem je růst nezaměstnanosti. V důsledku poklesu příjmů z práce dále klesne spotřeba a poptávka po práci bude dále klesat.
Nedostatek peněz na trhu vyvolává přirozený tržní tlak na redukci spotřeby v Evropě. Z hlediska trhu bude redukce spotřeby, nezbytně spojená s poklesem životní úrovně, pokračovat tak dlouho, dokud nebude využití lidí ke zhodnocování kapitálu globálně vyrovnané.
Evropský pracující, který vykoná stejný objem práce jako pracující v rozvojových zemích má větší spotřebu a navíc je jeho práce mnohem více zdaněna. Úsporné reformy směřují zcela logicky ke zrušení důchodového systému, omezení služeb státu a snížení životní úrovně pracujících i jimi živených nezaměstnaných. Zákonitosti trhu jsou zcela jednoznačné.
Současný finanční systém je nástrojem vyrovnání nákladových rozdílů na trhu. Kapitál směřuje vždy tam, kde je nejlépe zhodnocen. Snaha nakoupit co nejlevněji a prodat co nejdráž je základním principem systému. Globální trh dlouhodobě nepřipustí prodej práce v různých zemích za příliš odlišné ceny. Dokud se životní úroveň Evropských a Čínských pracujících nevyrovná, bude životní úroveň v Evropě zákonitě klesat.
Může to však být i horší. V Číně a dalších rozvojových zemích příjmy pracujících rostou a v důsledku roste i spotřeba. V Číně rostou ceny v důsledku rostoucí poptávky. Růst trhů v rozvojových zemích bude ve shodě s principy trhu nadále pokračovat (na trzích lze nakoupit a prodat práci se ziskem).
Rostoucí spotřeba rozvojových zemí ovlivňuje globální spotřebu surovin a zvyšuje i jejich ceny. Podíl Evropanů na světové spotřebě surovin bude celkem logicky klesat. Význam evropského trhu klesá již nyní. Proto vlády ordinují úspory a banky nepůjčují a tlačí na splácení dluhů.
Přirozeným důsledkem úspor bude útlum spotřeby a ekonomické aktivity. Pro globální kapitál je Evropa už téměř vyčerpaným zdrojem zhodnocování majetku. Proto je nutné snížit přísun zdrojů do tohoto regionu.
Finanční dluhová matematika je zatím téměř nepřekročitelným dogmatem. Málokdo se proto zamýšlí nad skutečností, že v reálné ekonomice není žádný problém. Produktivita i efektivita výroby stále roste. Aktuálně mají téměř všichni všeho dostatek (žádné problémy s nedostatkovým zbožím neexistují). Problém je pouze v distribuci peněz (mzdy, daně, zisky, úvěry). S rostoucí produktivitou a efektivitou rostou kapitálové výnosy, ale klesají náklady práce.
Na prodeji práce jsou v Evropě zcela závislé i sociální příjmy. Prodejem práce se na trh dostává stále méně peněz. Vzniklou nerovnováhu zatím kompenzují rostoucí dluhy. Což pomohlo lidem (získali produkty), firmám (prodali produkty) a bankám (získávají úroky). Dluhy se nyní dostaly na hranici splatitelnosti, jejich růst se zpomalil. Produktivita výroby však roste stále rychleji.
Rostoucí množství lidí bude muset spotřebu snížit, protože nemají a nebudou mít peníze. Ve shodě s přirozeným vývojem trhu se spotřeba přesune tam, kde se na ní dá více vydělat.
Kdo tu uspořenou spotřebu koupí? Komu to pomůže?
