Peníze jsou prostředkem zefektivňujícím směnu mezi lidmi. Umožňují snadnější „skladování“ produktů v podobě finančního ekvivalentu.
Majetek vzniká výhodnou směnou s ostatními. Bohatne ten, který je na trhu úspěšnější než ostatní a dokáže získat více produktů, než spotřebuje. Nespotřebovaný produkt se stává majetkem. Vlastnictví majetku je příjemné, usnadňuje život. Odloženou spotřebu, akumulovanou v majetku, lze spotřebovat později. Ideální množství majetku umožňuje člověku, že nemusí nic dělat, a přitom může spokojeně žít.
Finanční majetek je zhodnocován prostřednictvím úroků. Větší objem peněz přináší větší výnosy. Téměř každý objem akumulovaných peněz narůstá. Větší objemy rychleji rostou. Matematickým důsledkem finančních trhů je rostoucí koncentrace majetku. S rostoucí koncentrací majetku, rostou i potřeby na jeho zhodnocování. Finanční kapitál potřebuje stále nové dlužníky. Potřebuje stále více půjčovat. Na nasyceném Evropském trhu však už není komu. Kapitál problém vyřešil globálními investicemi.
Peněz je v ekonomikách konkrétní množství. I když je zvětšováno „tisknutím“, je vždy zcela konkrétní. Jestliže peníze někde přibývají, musí zcela přirozeně jinde ubývat. Vzniká sociální problém. Přibývá lidí, kteří nejsou schopni zbohatnout. Někteří i chudnou. Motivace k soutěži klesá, protože lidé bohatnou více z držení majetku než z práce, a získání majetku prací je stále méně reálné.
Tržní prostředí vytváří motivační rámec, který stimuluje růst produktivity i efektivity. Z procesu tržní směny zcela přirozeně „vypadávají“ ekonomicky nevýhodné subjekty. Ekonomika a trh nezaměstnané aktuálně nepotřebuje. Člověk bez práce a bez majetku nemá z čeho žít. Čistý tržní systém přirozeně směřuje k maximální efektivitě zužující se skupiny lidí a chudobě těch, které nepotřebuje. Aktuálně trhem nevyužití lidé však také chtějí žít. Proto v historii opakovaně vzniká sociální problém, který vyúsťuje v revoluci nebo válku.
Války a revoluce vždy změní majetkové poměry. Někdo majetkový nárok získává, jiný ztrácí. Majetkové a měnové reformy majetek rozmělní. V ekonomice znovu začíná fungovat motivace a užitečná soutěž.
Vyspělé lidské společenství dokáže poskytnout zdroje i aktuálně ekonomicky nepotřebným. Sociální systém je však ekonomickou zátěží. Zpomaluje rozvoj ekonomiky a snižuje její aktuální konkurenceschopnost. Vytváří však užitečný komfort pro celou společnost. Sociální systém účinně brání vzniku sociálních bouří, čímž umožňuje všem v klidu pracovat a žít.
Stát vytváří prostředí pro tržní přerozdělování (ekonomická soutěž), současně sám přerozděluje prostředky na základě politického zadání. Rostoucí koncentrace kapitálu vede k unifikaci řešení a potlačuje ekonomickou soutěž rozmanitých subjektů. Koncentrovaný kapitál manipuluje s trhem přímo i prostřednictvím států, které stále více ovládá.
Současná kombinace tržního prostředí a sociálního státu je dlouhodobě neudržitelná. Kapitál je zhodnocován globálně a o nákup pracovní síly financující sociální systém ztrácí zájem. Kapitál na sociálním přerozdělování a zadlužování státu vydělává. Současné financování sociálního systému snižuje konkurenceschopnost pracujících. Financování sociálního systému je však zcela závislé na množství legálně prodané práce. Následkem lokálního poklesu prodeje práce jsou problémy s financováním sociálního systému.
Sociální systém vytváří prostředí pro bohatnutí z kapitálových výnosů, přesto se na financování prostředků vytvářejících příjemné prostředí kapitál vůbec nepodílí.
Objemy zisků z finančních operací narůstají a snadno se vyhýbají lokálnímu zdanění. Získávání peněz prací je stále složitější a pro rostoucí počet lidí nemožné. Přesto musí všechny rostoucí sociální nároky a nároky státu uspokojit lokální pracující, kterých ubývá, a jejich platy stagnují. Připravované reformy současných starých vlád neřeší jádro problému, ale pouze oddalují jeho vyhrocení.
Bez radikálních změn v systému získávání příjmů pro stát a sociální systém obojí brzy zkrachuje.
Pozn.:
Paradoxem je, že komunistický režim také dojel na přílišnou koncentraci majetku. Když všechno patří jedinému vlastníkovi (stát, korporace) mizí motivace a ekonomika ztrácí dynamiku.
