Večer jsem, jako obvykle poslouchal Hlas Ameriky. Dozvěděl jsem se o rozehnané demonstraci studentů v Praze. Nebylo to zas tak nic zvláštního. Na začátku roku 1989 už bylo demonstrací v Praze několik. Napětí ve společnosti rostlo, ale vláda to řešila přijetím nějakého zákona (něco na způsob dnešního boje proti extrémistům). V Brně kde jsem tehdy bydlel, se nedělo nic.
O různých ranních domovních prohlídkách a zatýkání se tehdy člověk z oficiálních československých médií nic nedozvěděl. Informace jsme však měli. Nejaktuálnější zprávy byly zakončovány obvyklým: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“. Jo Vídeň, o tom, že se mi snad jednou v životě podaří získat devizivový příslib a podívám se do Vídně, jsem pouze snil.
Druhý den, v sobotu jsem zase pracoval na stavbě. Se sousedem, který taky stavěl, jsme dali řeč. Soused říká: „Vypadá to, že bolševik mele z posledního, už to nemůžou udržet, všude se to sere.“ Já nebyl takový optimista. Pamatoval jsem si červnové záběry z ORF, na kterých do demonstrantů v Číně najížděly tanky. Myslel jsem si, že větší nepokoje budou českoslovenští komunisti řešit stejně.
V sobotu a v neděli už jsem na ORF sledoval záběry z pražské demonstrace. Na Hlasu Ameriky mluvili o připravované stávce pražských studentů. Přesto jsem vývoji situace nepřikládal valný význam.
V roce 1989 jsem měl dva pracovní poměry. Učil jsem fyziku a informatiku na základní škole, k tomu jsem současně učil i didaktiku fyziky na brněnské universitě. Studenti za mnou chodili na výuku do prostor základní školy.
V pondělí ráno jsem standartně přišel učit. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo cokoliv zvláštního dít. Celkem mne proto překvapilo, že na mne v učebně čekali pouze dva studenti. Toleroval jsem sice neúčast (prezenčky jsem v rozporu s předpisy university nevedl), ale na mé hodiny většinou chodilo alespoň patnáct studentů.
Jeden ze studentů mne oslovil: „Pane doktore, my stávkujeme, doufáme, že se přidáte taky.“
Nesměle jsem po krátkém zaváhání přikývl. Plně jsem si uvědomoval jakési odhodlání, které z těch studentů vyzařovalo. Už to oslovení, tehdy byli všichni soudruzi učitelé, soudruzi profesoři a podobně. Oslovení „pane“ jsem znal jen z prvorepublikových filmů pro pamětníky.
Kývnutí však nestačilo. Studenti mi podali na cyklostylu rozmonožený text. Znal jsem tehdy z Hlasu Ameriky text několika vět. Ten byl proti tomu, co mi předložili studenti slabým odvarem. Zejména věta, „Žádáme zrušení čtvrtého článku ústavy – vedoucí úlohy KSČ,“ byla „výživná“.
„Tady to můžete podepsat,“ ukázal prstem pod podpisy studentů. Celkem ve mně hrklo. Okamžitě mne napadlo, že z toho budu mít potíže. Ostatně to, že jsem na universitě neučil na plný úvazek, bylo do značné míry způsobeno tím, že jsem rok předtím odmítl vedoucímu katedry podepsat přihlášku do KSČ. Tehdy jsem se alibisticky vymluvil, že stavím, starám se o rodinu atd., tedy, že jako nemám být odpovědným komunistou, že bych na to neměl čas.
Jenže teď to byla situace zcela jiná, zcela opačná. Tenhle podpis mohl moji budoucí kariéru zcela zničit. Velice dobře jsem věděl, jak jsou komunisté mstiví. Odvahu mi však dodala vzpomínka na kolegu ze studií. Učil tehdy na jiné škole, měl tam konflikty s vedením a tak šel jezdit s trolejbusem. Jako řidič trolejbusu měl větší plat než já se svými dvěma pracovními poměry.
Předložené prohlášení studentů jsem podepsal a byl jsem smířen s tím, že mne čeká práce v brněnském dopravním podniku.
Studenti však nedali pokoj. Ihned mi do rukou strčili další tři výtisky prohlášení a řekli, ať to nechám podepsat od ostatních učitelů na příslušné základní škole. Papíry jsem si vzal a znovu přikývnul. Studenti odešli a já zůstal stát v prázdné učebně s těmi prohlášeními.
Ve škole byl v pondělí 20. listopadu klid, ve třídách ještě probíhala výuka první vyučovací hodiny a já přemýšlel co teď. Požádat přímo některého z kolegů o podpis takového dokumentu mi připadalo příliš šílené. Proto jsem se tiše vplížil do sborovny a jeden výtisk příslušného prohlášení jsem umístil připínáčky na nástěnku školní odborové organizace.
Stávka studentů pro mne znamenala výpadek prvních dvou vyučovacích hodin. Času jsem proto využil a zašel jsem do města. Nic se tam nedělo. Před druhou přestávkou (druhá přestávka byla delší dvacetiminutová) jsem se do školy vrátil. U vchodu ke mně hned přiběhl školník a oznámil mi, že mám průšvih. Ihned jsem si uvědomil hloupost svého pokusu o anonymní vzpouru. Všichni ve škole věděli, že učím první dvě hodiny studenty z VŠ. Všem bylo jasné, kdo do sborovny umístil „protistátní“ dokument.
Ve sborovně se do mne ihned pustila předsedkyně ZO KSČ, společně s předsedkyní ROH. Že co si to dovoluju atd. Napadli mne zcela veřejně, před ostatními kolegy. Starší kolegyně se zvídavě zeptala, jaké prohlášení, že jsem od studentů přinesl. Žádně totiž neviděla, protože je z nástěnky „kdosi“ sundal. Vytáhl jsem tedy další papír (naštěstí mi studenti dali tři), přečetl jsem ho a před přítomnými jej podepsal. Už mi bylo všechno jedno. To je taková moje vlastnost, čím víc na mě někdo tlačí, tím více vzdoruju. Vyzval jsem k podpisu i další, ale bylo vidět, že je to pro ně trochu „silné kafe“. Řekl jsem, že si prohlášení nechám u sebe. Pokud ho chce někdo podepsat, tak mě najde v kabinetu matematiky. Ještě jsem si vyslechl pár poznámek o nevděčných mladých, že toho budu setsakramentsky litovat, že mě to bude hodně mrzet.
Byl jsem celkem vystrašený a nejistý a zdůvodňoval si, jak je to super jezdit s trolejbusem. Tehdy mě ani ve skrytu duše vůbec nenapadlo, že to budu já, kdo bude mít za pár měsíců rozhodující slovo v tom, kdo bude na které škole v Brně dělat ředitele.
Během dne za mnou přišly dvě kolegyně a prohlášení podepsaly. Obě to měly už dávno „kádrově rozlité“. Děti obou učitelek nedávno emigrovaly na západ. Od nich jsem se také dozvěděl, že se v 17.00 koná na náměstí Svobody demonstrace. To mi kupodivu studenti neřekli, možná to ráno ještě nevěděli.
Práce nám končila někdy po čtvrté, se zmíněnými dvěma kolegyněmi jsme na demonstraci s očekáváním s předstihem vyrazili.
pokračování: http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=108635
druhé pokračování: http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=108825
a třetí: http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=109111
