Krize neodezní sama

Prominentní „odborníci“, kteří krizi nedokázali předpovědět, dnes „odborně“ předvídají její konec. Většina z nich však současnou situaci dosud nepochopila. Současná krize není běžnou recesí, která se střídá s konjunkturou. Je to systémová porucha, která se nevyřeší, bez změny systému.

Jedním ze základních příčin problémů, které nepominou je zdanění lidské práce. Lidská práce je z hlediska ekonomiky stejná komodita jako ropa či zlato. Lidskou práci lze dnes v různé kvalitě nakoupit téměř kdekoliv na světě. V některých lokalitách je práce příliš drahá. Sociální a dańové politiky některých států práci ve svých zemích zdražily natolik, že je prakticky neprodejná.

Pro mnohé lidi je však práce jediným aktivem, které mohou prodat. Nikdo však nechce kupovat předražený produkt. Cena práce je v mnoha zemích zdaněna více než jiné komodity. Skoro to vypadá, že je práce nežádoucím zbožím, podobně jako alkohol a cigarety.

Nepochopení této situace způsobuje stále rychlejší přesun ekonomické aktivity do zemí, kde lze nakoupit stejně kvalitní práci levněji. Klasická recese celý transfer jen zrychluje. Samozřejmě, že přijde i konjunktura. Jenomže ta se projeví tam, kde je největší ekonomická aktivita. V místech, kde je předražená pracovní síla se žádná konjuktura nedostaví. Žádný blázen nebude nakupovat předražené zboží.

Konjuktura způsobí růst cen, protože vzroste poptávka. Potávka však vzroste tam, kde lidé prodají svoji práci. Ona tam už roste, a dříve vyspělé země se ocitají na vedlejší koleji. Koleji, která je slepá. Číňané, Indové a pod. nebudou kupovat z Evropy a USA zboží, které se od jejich vlastní produkce liší jen vyšší cenou. Nekupují je ani samotní Evropané a Američané.

Práce však není úplně běžná komodita. Nelze omezit její „těžbu“ nebo ji nechat ve skladech. Pracovní síla spotřebovává zdroje, i když nepracuje. Málokdo se zamýšlí nad tím, kde ty zdroje vzít. Současně ubývá těch, kteří jsou na globálním trhu práce ještě prodejní. A ti jsou jediným tvůrcem zdrojů, ze kterých žije celý ten rozežraný státní aparát a lidé, jejichž práce je z různých důvodů neprodejná, případně o žádnou práci nestojí.

Řešení je přitom jednoduché: Stačí přestat danit práci a zisk a celý provoz státu financovat ze spotřebních daní. Nejvíce tak budou zadaněni ti, kteří nejvíce spotřebují. Při dovozech tím bude nepřímo zdaněna práce konkureční pracovní síly. Konkurenceschopnost nezdaněné domácí pracovní síly přitom vzroste. Při výrazné redukci státního aparátu a přemrštěných benefitů vysokých úředníků (v komerční sféře by se stejnými schopnostmi nevydělali ani zlomek toho co si dnes nárokují) a redukci sociálního systému (nikdo nemusí umírat hlady, ale nemůže svoji životní úroveň porovnávat s těmi, kteří jej solidárně živí) nemusejí být spotřební daně ani příliš vysoké. Ostatně v USA tak fungoval stát až do zavedení alkoholové prohibice (výpadek spotřební daně z alkoholu byl nahrazen daní z příjmu).

Současný režim však takové řešení nepřipustí, vládnoucí byrokrati budou mlžit, krást a parazitovat tak dlouho, dokud ekonomiku, na níž parazitují, zcela nezničí. Parazit už totiž přerostl svého hostitele.