Zotročující práva

S vývojem lidské společnosti se vyvíjela i lidská práva. Každé právo je nárokem. Každé právo je prosazováno násilím nebo hrozbou násilím.

Přirozená práva vyplývala z vlastních schopností, ke kterým nejčastěji patřila síla. Každý měl taková práva jaká si sám dokázal uhájit. Zpočátku je každé právo uplatňováno formou morálky, postupně se práva vyjadřují pomocí zákonů a vzniká právní systém.

Prvním obecně vymáhaným právem bylo právo na majetek. Vlastníci majetku se dohodli na pravidlech vlastnění. Dohodli se i na sankcích, které uplatňují společnou silou vůči těm, kteří deklarovaná majetková práva narušují. Se vznikem práva na majetek vznikl i zloděj. S vývojem společnosti dochází k postupnému omezování majetkových práv. Omezování majetkových práv je vynuceno uplatňováním práv jiných.

Druhým obecně vymáhaným právem se stalo právo na život. Právo na život se významně vyvíjelo. Začínalo ochranou před zabitím. Postupně však přerostlo až v právo na přežití. Právo na přežití se postupně rozrostlo na právo na důstojný život. Dnes má právo na život často podobu tzv. lidských práv.

Uplatňování rozvinutých práv na život může vyvolávat vážné rozpory ve společnosti. Dnes je moderní popírat rozdíly ve schopnostech jednotlivých lidí, národů či etnik. Faktem však zůstává, že rozdíly ve schopnostech přežití jsou značné (zjevným důkazem je odlišný stav různých států a domácností). Člověk, který není schopen přežívat uplatňováním vlastních schopností, uplatňuje svoje právo na přežití. Nejsou-li však někteří lidé schopni získávat zdroje na přežití vlastní aktivitou, musí jim být zdroje přiděleny. Potřebné zdroje lze získat jediným způsobem. Musí být omezena majetková práva těch, kteří dokáží vytvářet více zdrojů, než sami spotřebují. Majetek je tedy státem přerozdělován ve prospěch slabých a neschopných.

S rozvojem lidských práv a s růstem životní úrovně soběstačných lidí rostly i práva (nároky) na úroveň života pro každého. Slabí a neschopní uplatňují své právo mít se přibližně stejně dobře, jako silní a úspěšní. Říká se tomu solidarita. Vrcholem solidarity je 100% zdanění, tedy komunistické (socialistické): „Každý podle svých schopností a každému dle jeho potřeb“.

Uplatňování "lidských práv", zejména v sociální oblasti, prakticky vždy směřuje k zotročování lidí. Silní a úspěšní se bez neschopných a slabých snadno obejdou. Naopak to neplatí. V přírodě takto na sobě parazitují odlišné druhy. Člověk tuto strategii dokázal implementovat v rámci vlastního druhu.

Každý „boj za práva“ těch či oněch, je současně i útokem na majetek těch, kteří vybojovaná práva musí zaplatit.

Zdroje pro uplatňování práv byly zpočátku získávány zdaněním spotřeby. Podíl na placení daní, tak vyplýval z míry spotřeby. Zdanění spotřeby nejvíce zatěžuje velké konzumenty zdrojů. Ekonomickou aktivitu nezatěžuje prakticky vůbec. S příchodem zdanění ekonomické aktivity vznikl problém. Zdanění tvorby zdrojů vystřeďuje ekonomicky tvůrčí (výrobní) aktivity do míst, kde je aktivita nejméně zdaněna. Pokud jsou ve více zdaněných územích jedinečné zdroje aktivity, nemusí vznikat vážný problém. Rozvoj mezinárodního obchodu zvětšil prostor pro konkurenci ekonomických aktivit. Dnes je většina pracujících vystavena globální konkurenci pracovní síly.

Rozsah rozličných životních (sociálních) práv už mnohde dospěl tak daleko, že všechny ty nároky nedokáží domácí ekonomiky uživit. Problém je tu už dávno, dosud byl maskován různými finančními nástroji – od měnové a úvěrové politiky až k hedgeovým fondům. Polštář finančních manipulací už přestává plnit svoji maskovací a tlumící funkci. Fakt, že některé státy nedokáží svoji uměle nastavenou životní úroveň „uživit“, začíná být stále více zřejmý.