Strategický pohled na ekonomickou situaci ČR

Vývoj ve světě je příliš rychlý a Česká republika patří ke státům, které změny nezvládají. Rozvoj dopravy zvětšil možnosti dodávání zboží globálně. Rozvoj elektronických komunikací rozšířil trh mnoha služeb globálně. Robotizace zvyšuje produktivitu. Na všech trzích platí zcela zásadní pravidlo: „ Koupit za co nejnižší cenu nejvíce užitku“

Většina produktů je vytvořena složením dílčích produktů. Podnikatel spojí suroviny, energie, polotovary a práci. Často k tomu potřebuje i stroje. Ať už vše nakombinuje jakkoliv, s výsledným produktem soutěží s jinými. Když málo prodá, málo i nakoupí.

Zhodnoťme státy pragmaticky, tedy kde se dá za jakou cenu co koupit a co kdo vlastního prodává. My prodáváme především energii a práci. Suroviny musíme většinou dovážet, máme prakticky jen suroviny pro energetiku. Amerika dnes prodává jídlo a práci a suroviny také dováží, i když méně. Německo prodává převážně práci. Rusko prodává převážně suroviny, práce prodává minimum (nejvíce ve zbraních). Čína prodává téměř výhradně práci. Vyváží i potraviny, ale více jich dováží. Čína práci dováží méně, dováží převážně suroviny. Pokud Čína dováží práci, tak akumulovanou ve strojích, spotřební zboží téměř nedováží.

Na trhu práce stále roste podíl Číny. Při stejné kvalifikaci je v Číně cena práce většiny profesí výrazně nižší než v Evropě a USA. Podíl čínské práce na světovém trhu bude narůstat tak dlouho, dokud jí bude za výhodnou cenu Čína schopna dodávat. Naštěstí je zde několik faktorů, které brzdí hroucení pracovních trhů v Evropě.

1. V Číně není tak vysoká kvalifikační struktura jako v Evropě. To je však dočasné, protože Čína investuje do vědy a vzdělávání stále více.
2. Cenu některých výrobků limitují náklady dopravy. Zde máme více času, železnici do Evropy ještě neschválili.
3. Existence činností, které je nutno vykonávat v místě
4. Dovozní cla chrání jen někoho a částečně.

Pro pochopení situace je důležité si uvědomit, že ČR sehrála společně s jinými postkomunistickými zeměmi v Evropě podobnou roli jako Čína. Práce byla a je u nás levnější než v Německu nebo ve Francii.

Přesto potřeba práce pro reálnou výrobu ubývá. Firmy, které přežívají, musí dokázat konkurovat světu. Nemohou-li snižovat náklady na pracovní jednotku, zvyšují produktivitu. S dalším nárůstem potřeby pracovníků v průmyslu nelze počítat. Ta práce je dnes už nakupována v Číně a nebo ji dělá automat.

Již dnes práci milionů lidí v Evropě nikdo, kdo je schopen platit nechce kupovat. Co tedy s těmi lidmi dělat?

Můžeme dále přerozdělovat od pracujících k nepracujícím a uměle zaměstnaným. To však funguje jen chvíli. Navíc to zdražuje prodávanou práci, čímž její globální konkurenceschopnost dále klesá. Můžete vše zregulovat, jak to udělali komunisti, a všichni budou mít nějaký příjem. Jenže tehdy jsme měli suroviny z Ruska přídělem. Dnes za ně musíme zaplatit prací, kterou někdo v zahraničí koupí. A těch co práci prodávají je více než kdykoliv dříve. Práce je narozdíl od surovin přebytková.

Evropa v podstatě nemá suroviny. Když nevyvezeme práci, nebudeme suroviny mít. Situace má jediné řešení – zvýšit globální konkurenceschopnost českých pracujících.

Je tedy zapotřebí zvýšit kvalitu a snížit cenu. Dokud naši konkurenceschopnost nezvýšíme, bude se situace pořád jen zhoršovat.

Náklady práce zvyšují daně a takzvané zdravotní a sociální pojištění. Služby státu jsou produkty, které také vstupují na směnný trh. Rozsah a cenu těchto služeb vynucuje stát hrozbou násilí. Náklady na služby vynucované státem prodražují náklady práce natolik, že práce ztrácí globální konkurenceschopnost. Globální zákazník nemá žádný důvod k tomu, aby v ceně kupovaných produktů financoval „rozežranost“ některých států. Globální zákazník má totiž na výběr více možností.

Globální ekonomika je neúprosná. Ekonomiky nabízejí suroviny, energie i práci. Pokud naši práci neprodáme, nemůžeme ani nakupovat, v důsledku nebudeme mít suroviny. Zatím si na nákupy půjčujeme, ale to nemůže trvat věčně.

Stát je řízen způsobem, který upřednostňuje lidské potřeby před ekonomickou realitou. Dlouhodobě stabilní míra uspokojení lidských potřeb je však na ekonomické realitě naprosto závislá. Současné vládnoucí elity tento prostý fakt nechápou a občany udržují v iluzi, že vše bude fungovat dál beze změn. Systém však funguje dlouhodobě jen díky neustálému zadlužování. Naše celková každoroční spotřeba je větší než náš celkový ekonomický výkon.

Dokud nezměníme ekonomickou realitu tak, aby byla globálně konkurenceschopná, budeme postupně přicházet o majetek a nakonec upadneme do područí věřitelů.

Příčin neefektivity je celá řada:

Stát jako úřad je silně neefektivní a to z mnoha příčin. Úřady řeší, co by řešit nemusely. Produktivita státní správy je nízká. Počet zaměstnanců lze významně zredukovat. Nákup ze státních peněz je zatížen režijními náklady zprostředkovatelů. Stát utrácí za předražené a někdy i zbytečné produkty. Sociální výdaje jsou neadresné a často jsou plýtváním. Bezplatné zdravotnictví je nadužívané a nerentabilní. Shrnuto do bodů:

1. zbytečné činnosti státu
2. nízká produktivita státu
3. vysoká míra korupce
4. neadresný a hloupý a příliš komfortní sociální systém
5. neefektivní a příliš komfortní „bezplatné“ zdravotnictví
6. regulační předpisy komplikující produkci (skrytý klientelismus)

Někdo namítne, že o lidi je zapotřebí se starat (sociálně a zdravotně). Jenže nejprve musí být za co. Společnost si na komfortní sociální a zdravotní systém musí nejdříve vydělat. Nyní máme komfort, který neodpovídá ekonomickému stavu společnosti. Není však vyloučeno, že redukce v prvních třech bodech umožní stávající komfort zachovat. Zcela zásadní však musí být přístup – můžeme si dovolit jen to, na co máme, půjčovat si na pohodlí není rozumné.

Život v zemi je nutné uzpůsobit tak, aby se zde žilo bezpečně, měli jsme nějaký minimální komfort a budoucnost. Náklady s tím spojené musí vyplývat z reálných možností. Pokud však budeme pořád zatěžovat práci nekonkurenceschopnými náklady, budeme jí prodávat stále méně. Na světě nejsme jediní, kteří prodávají práci. Nikdo si nekoupí stejný produkt za vyšší cenu, pokud k tomu není násilím přinucen. Na volném trhu vyhrává ten nejefektivnější.

Většina občanů tohoto státu je násilím státu nucena platit za jeho předražené a mnohdy zbytečné produkty. Občané však nikoho k nákupu svých produktů (většinou práce) přinutit nemohou.

Odpovědnost za současnou úpadkovou situaci nese především stát, který si ze směnného trhu bere násilím stále větší podíl zdrojů. Je to podobná situace, jako když majitel restaurace platí výpalné a ještě musí hostit mafiány zadarmo. Mafiáni si na večírky zvou stále více přátel. Vše zvyšuje náklady na mafii natolik, že je majitel restaurace není bez zadlužování schopen platit. V důsledku o tu restauraci stejně přijde.

Pokud se nevzpamatujeme a státu neosekáme jeho nenasytná chapadla, stanou se z nás bezvýznamní otroci.