Cíl organizované péče o člověka (expresivně - chov lidí) příliš jasný není. Tedy kdysi byl. Afričtí vládci své poddané prodávali jako pracovní sílu. Středovědcí vládci své lidi potřebovali pro armádu i práci.
Každý živý tvor musí něco jíst, aby přežil. Svobodný tvor o jídlo, celý život bojuje, soutěží s ostatními. Chovaný tvor nemusí soupeřit, vše co k přežití potřebuje, dostává od svých chovatelů. Chovaný tvor žije v bezpečí, má jistotu, že bude nakrmen. Chované zvíře i člověk jsou tvory, kteří jsou závislí na péči svých chovatelů.
Svobodný tvor nemá žádnou jistotu, musí spoléhat sám na sebe, na své schopnosti a svoji vůli. V přírodně přirozeném prostředí není jídla nikdy dost pro všechny. Svobodný tvor musí o potravu bojovat, soupeřit s ostatními. Když není úspěšný, umírá hlady. Je to nepřetržitý miliony let odehrávající se proces.
Život nabývá mnoha forem. Všechny formy života jsou projevem funkčního uspořádání hmoty, které se dokáže samo replikovat (množit). Úspěšné formy se množí více, méně úspěšné vymírají. Na téhle planetě již žily miliardy forem života a 99% z nich už dávno vyhynulo. Všechny nyní existující formy svobodného života na Zemi jsou výsledkem úspěchu rodičů. Jsou to potomci vítězů. Chovaní tvorové, ať už jsou to lidé či dobytek, žijí jen z vůle lidí – chovatelů. Existence chovaných tvorů je důsledkem úspěchu chovatelů.
Každý živý tvor, tedy i člověk potřebuje k přežití zdroje. Chovatel potřebuje zdroje i pro tvory, které chová. V obstarávání zdrojů tedy chovatel konkuruje jiným chovatelům a svobodným tvorům.
V minulém století se v lidské společnosti prosadila ideologie kvantitativního chovu lidí. Formulace „chov lidí“ zní poněkud expresivně, nicméně vyjadřuje podstatu ekonomicko společenského chování. Základem ideologie o chovu lidí je dogma, že má každý člověk právo na život. Právo na život nadřazují sociálně humální ideologie naprosto všemu.
Odpovědnost lidí za vlastní život byla v mnoha regionech postupně téměř vyloučena. Člověk si nemusí hledat potravu, stačí dodržovat společenská pravidla, obvykle popsaná zákony. V mnoha zemích není nutné, ani dodržovat pravidla, společnost nakrmí všechny. O své přežití se nikdo starat nemusí. Ze zákona má každý právo na přežití, tedy právo na jídlo, oblečení, přístřeší a lékařskou péči. Dokonce má právo i na neomezené množení, společnost se musí starat i o jeho potomky.
Chovatelé lidí prosazují svoji vůli stále silněji. Domnívají se, že vědí co je pro lidi nejlepší. Není problém uživit více lidí, stačí vše naplánovat. Už první pokusy komunistů ukázaly cestu. Ostatně chov dobytka lidé zvládají již tisíce let. Stačí nasypat do žlabu. Nejvíce lidí lze uživit, když dostávají „do žlabu“ všichni stejně.
Pokud by byli lidé chovaní „na maso“, tedy aby bylo udržováno na živu co největší množství živého lidského masa, je rovnoměrné „krmení“ efektivní. Většinou jsou však lidé chovaní na práci a zde nastává problém. Žádný uměle vytvořený přerozdělovací systém nedokáže konkurovat, přirozenému soupeření svobodných jedinců.
Nedílným atributem svobody je možnost zvítězit i prohrát. Bez poražených není vítězů. Bez vítězství není svoboda. Prohra svobodného tvora může končit i smrtí. Strach z porážky vhání lidi do „péče“ chovatelů lidí. Lidé u nich nezískají svobodu. Získají jen možnost přežít bez zodpovědnosti. Zodpovědnost za přežití chovaných lidí nesou jejich chovatelé. Většina lidí nezná zákonitosti chovu, většinou ani nerozumí způsobu získávání zdrojů. Jsou jen poslušní, a za to očekávají plný žlab.
Chovatelé lidí se činili, dnes už na Zemi žije 7 miliard lidí. Poslušností však žádné zdroje nevznikají a chovatelé lidí ztrácejí schopnost naplnit žlab. Technickým problémem chovu lidí je rozpor mezi růstem spotřeby a produkce. Spotřeba zdrojů roste s množstvím žijících lidí, produkované množství zdrojů s množstvím lidí příliš nesouvisí. Mnoho lidí si na plný žlab zvyklo a jeho nenaplnění si vůbec neumějí představit. Zcela zákonitě však ke krachu přídělového systému dojde. V závěrečné fázi budou do žlabů nasypány i virtuální úspory potenciálních důchodců a zbývající majetek na státu nazávislých občanů.
Somálští piráti jsou svobodní, svoji obživu si obstarávají sami. Lze předpokládat, že se stanou inspirací pro ty, jimž chovatelé nenapní žlab. Proto se nyní nejvýrazněji rostoucím aktivem stávají zbraně.