Co způsobuje gravitaci. (ze školních sešitů kosmického pilota)

Většina fyzikálních teorií předpokládala, že rychlost světla ve vakuu je konstantní. Je tím vysvětleno mnohé. Popis Vesmíru však stále obsahuje mnoho nejasností.

Zkusme si však představit, že rychlost světla je vždy konstantní v jakémkoliv prostředí a že světlo se pohybuje vždy jen přímočaře. Jaké má aplikace této představy důsledky?

Běžně pozorujeme lom světla ve vodě, skle a další průhledné hmotě. Pokud se však světlo pohybuje přímočaře a pořád stejnou rychlostí, musíme konstatovat, že hmota je zakřivením časoprostoru. Nejen zakřivením, ale i zahuštěním. Ve hmotě tedy běží čas jinou rychlostí, což je mylně interpretováno jako zpomalení světla.

Povrch hmoty je zlomovým rozhraním v časoprostoru. Vlastní hmota je zahuštěný časoprostor. I ta která vytváří lidská těla a měřící přístroje.

Každá hmota je obklopena gravitačním polem, toto pole zakřivuje časoprostor. Gravitační pole je prohnutím časoprostoru, které vyvolává hmota (tedy extrémně zahuštěný časoprostor). V okolí velkých hmotných objektů pozorujeme zakřivení světla. Když však budeme předpokládat, že světlo letí přímočaře, je příslušné zakřivení jen vnitřní interpretací hustšího časoprostoru.

Každá hmota vyzařuje. Nejvíce vyzařují hvězdy. Termojaderná reakce se odehrává v kulové slupce. Uvolňuje se z ní záření všemi směry. Do středu hvězdy tedy míří největší množství záření. Když si představíme galaxii a budeme se pohybovat k jejímu středu bude množství záření dopadajícího z okolních hvězd neustále narůstat. Ve středu galaxie je největší koncentrace záření. Pokud bychom vytvořili mapu, která by ve vrstevnicích zobrazovala rozložení hustoty záření ve Vesmíru, bude naprosto totožná s mapou, která zobrazuje intenzitu gravitačního pole.

V okolí černých děr je vysoká hustota záření. Za Schwarzwildovým poloměrem se hmota rozpadá na záření a většina ho míří do bezrozměrného středu, do vlastní černé díry. Většina záření ve vesmíru směřuje do černých děr. Černé díry v podstatě demonstrují energii časoprostoru, tedy energii Vesmíru. To, že jsou od sebe vzdálené, vytváří časoprostorové napětí. S trochou nadsázky lze napsat, že je časoprostor na černých dírách zavěšen. Když se černé díry přiblíží k sobě a spojí, celý časoprostor i Vesmír zaniknou. Zjednodušeně můžeme říci, že Vesmír je procesem při kterém se veškerá hmota vyzařuje do černých děr.

Paprsky záření jsou linearitou časoprostoru. Proto lze dojít ke správným predikcím tehdy, když budeme předpokládat, že Světlo se pohybuje kostantní rychlostí a přímočaře za každých okolností. Zdánlivé zpomalení, či lom nám indikují nelinearity v časoprostoru. Časoprostor však má tendenci k absolutní linearizaci. Veškerá hmota má tendenci pohybovat se do míst z vyšší hustotou časoprostoru. Tedy pokud budeme časoprostor popisovat hustotou záření, mají všechny objekty tendenci přemisťovat se z míst s menší hustotou záření, do míst s větší hustotou záření.

Gravitační síla není příčinou těchto jevů, je jejich důsledkem. Příčinou je elasticita časoprostoru. Hmota je zahuštěným časoprostorem a je obklopena méně hustým časoprostorem. Elasticita časoprostoru se snaží zmírňovat odchylky od linearity. Usiluje o rovnoměrnou granularitu časoprostoru, snaží se snížit míru nerovnováhy (nelinearity). Důsledkem je, že na každou hmotu působí síla, která se ji snaží přemístit z místa ve kterém je menší hustota časoprostoru, do místa kde je větší hustota časoprostoru. Gravitační síla kopíruje spádnicí časoprostoru.

Zahuštění časoprostoru, které pozorujeme jako hmotu je vytvořeno oscilujícím zářením. Tedy zářením které se odehrává uvnitř atomů. Základní komponenty hmoty jsou uspořádáním konfigurace těch nejmenších černých děr (energeticky, černé díry jsou samozřejmě bezrozměrné), jaké mohou vůbec existovat. Tyto černé díry oscilují na hranici existence. Vzájemně si vyměňují jednotlivá kvanta záření. Kvantum záření přijaté takovou černou dírou na chvíli zmizí z časoprostoru, čímž naruší stabilitu černé díry a ta je tedy v důsledku zachování rovnováhy zase vyzáří. Vyzářené kvantum zase jiná černá díra pohltí. Tak se to neustále opakuje. Když se to z nějakých důvodů „nepovede“, příslušná kvanta záření hmotu opouštějí a to už známe jako vyzařování hmoty. „Opuštěné“ černé díry ve hmotě, tím zanikají. Zahuštěný časoprostor (hmota) se tím přizpůsobuje svému nezahuštěnému časoprostorovému okolí.